Camiño = cesta

A potřeba přizvat spolupoutníka byla také dílem okamžiku, nápadem, který se zrodil právě ve chvíli kdy jsem kupovala svou letenku. A tak se stalo, že jsme šly a byly na cestě dvě.

5.října ráno jsem nastoupila jen s malým baťůžkem( 40x20x25) do autobusu směr Vídeň a pak letadlem do Porto v Portugalsku. Plná zvláštní radosti, a těšení, na nové zážitky, poznání, bez očekávání, že dojdu, naopak s pocitem vděku, že můžu. A tento pocit ve mě rostl s každým kilometrem, metrem, které byly za mnou. Byla jsem neskutečně vděčná mému tělu, že jsem mohla jít. Neboť rok zpátky jsem po kovidu nemohla vyjít ani schody do prvního patra a jakákoli fyzická aktivita mě obrovsky vyčerpávala, a trvalo skoro celý rok než mé tělo mohlo opět běhat a chodit do hor a kopců. 

A tak jsme v úterý 6.října stály před katedrálou Sé na začátku cesty. V rukách držely kredenciály-malé knížečky, do kterých jsme sbíraly během cesty razítka, s mušličkama přichycenýma na batozích a plné vděku a radosti a také v očekání co příjde, co nás čeká jsme vyšly. Následovaly jsme mušličky, šipky, netuše kam dnes dojdem, kde budeme spát, netuše vlastně vůbec nic. Odevzdaly jsme se tomu co příjde a reagovaly na přítomnost. A tak jsme se střídavě ztrácely a nacházely neboť cesta z města Porto je velmi špatně značená. Nakonec se nám podařilo vymotat ze spletitých uliček a šťastné, že už delší dobu následujeme mušličky jsme odpoledne zjistily, že jsme sice na cestě do Santiaga, ale na cestě vnitrozemní a ne na té co vede k pobřeží…a tak jsme sešly z centrální cesty a vydaly se hledat pobřežní.

A ponaučení dne?

Jistota je jen obroská iluze

Neboť my šťastné a spokojené samy se sebou a hlavně uchlácholené šipkami jsme vůbec nepoužily selský rozum, a fakt, že se vzdalujeme od pobřeží přebila jistota šipek ukazujících směr, ale do vnitrozemí.

Až později téhož dne jsme zjistily, že potřebujeme hledat mušličky s názvem costa-pobřeží

Prví den jsme ušly skoro třicet km, a spaly v našem prvním albergue-ubytování pro poutníky. Albergue jsou rozeseté po cestě bez jistoty vzdálenosti, bez jistoty, že je volno, někdy poblíž sebe jich je několik a někdy dlouho žádné a pak se objeví jedno jediné po spoustě kilometrů. Funguje to tak, že kdo dřív příjde ten má místo, takže není vždy jisté, že bude pro vás volná postel, nebo matrace. Ano můžete si je předem reservovat(ne u všech to lze) na druhou stranu musíte mít plán kam ten den chcete dojít. A my nechtěly mít plán, nechtěly jsme plánovat. A tak jsme ani ubytování nepředrezervovávaly dopředu.

Součástí ubytování je postel, nebo matrace, sprcha, někdy kuchyňka a výjmečně bazén.

Někdy dostanete povlečení, ručník a někdy ne. Ubytování bylo vždy čisté, v pokojích spalo od 10-20 lidí, byla to úžasná zkušenost.

Přirozeně jsme našly rytmus všedních dní, který se stal průvodcem naší cesty. Vstávaly jsme brzy, probuzené ostatními poutníky, kteří se balili, připravovali na cestu a vycházeli…a tak i my většinou o půl sedmé jsme byly na cestě. První zastávku jsme mívaly po 10 na kávu, snídani a odpočinek nohám…To už jsme za sebou mívaly okolo 15-17 km.

A pak jsme šly většinou do 14:00-15:00 a hledaly ubytování. Průměrně jsme ušly mezi 17-30km denně. Odpočívaly jsme po kavárnách a zjistily jsme, že káva s cukrem je nejlepší životabudič ze všech a já byla šťastná, vděčná, že i můj spolupoutník miluje kávu jako já. A tak jsme většinu razítek do kredenciálu sbíraly právě po kavárnách. 

Můj baťůžek byl maličký, s sebou jsem nenesla žádné jídlo jen nektarinku nebo jablko a vodu nic víc. Měla jsem jen pár kusů oblečení( seznam viz níže)baťúžek měl do 4 kg i s vodou.  A šla jsem v běhacích botkách, které byly lehké a úplně dostačovaly, druhé boty byly barefoot a můžu říct, že to byla výborná volba, celou cestu jsem ušla bez jediného puchýře.

Potkávala jsem poutníky s 15ti kilovými batohy, v těžkých pohorkách s šílenými puchýři. Někteří si sebou táhli fén, kosmetické kufříky plné šminek, velké šampóny, 20tery trika, spoustu věcí…a neuměli se tohoto vybavení vzdát. Nevím, zda jim chyběla zkušenost, anebo nutně vše potřebovali, možná taková ta jistota co kdyby jsme to náhodou potřebovali. Možná nelpět na věcech je tady darem. Já s klidným srdcem můžu říct, že jsem vše využila na maximum, vše mi posloužilo a nic mi nechybělo.