Camiño = cesta
Porto - Santiago de Compostela
Žádný plán, žádná appka, ani mapa pouze sledování, následování mušliček a žlutých šipek.
Nachozených km 260-280.
Má cesta do Santiaga, se zrodila z momentální potřeby nazout toulavé botky a opět někam se vydat. A protože jsem měla zrovna volněji v práci, byly levné letenky, bylo rozhodnuto. Ze dne na den v podstatě z minuty na minutu. Žádné plánování, jen touha vyrazit, a poznávat nové světy, obzory nejenom okolo mě, ale i ve mě.
A potřeba přizvat spolupoutníka byla také dílem okamžiku, nápadem, který se zrodil právě ve chvíli kdy jsem kupovala svou letenku. A tak se stalo, že jsme šly a byly na cestě dvě.
5.října ráno jsem nastoupila jen s malým baťůžkem( 40x20x25) do autobusu směr Vídeň a pak letadlem do Porto v Portugalsku. Plná zvláštní radosti, a těšení, na nové zážitky, poznání, bez očekávání, že dojdu, naopak s pocitem vděku, že můžu. A tento pocit ve mě rostl s každým kilometrem, metrem, které byly za mnou. Byla jsem neskutečně vděčná mému tělu, že jsem mohla jít. Neboť rok zpátky jsem po kovidu nemohla vyjít ani schody do prvního patra a jakákoli fyzická aktivita mě obrovsky vyčerpávala, a trvalo skoro celý rok než mé tělo mohlo opět běhat a chodit do hor a kopců.
A tak jsme v úterý 6.října stály před katedrálou Sé na začátku cesty. V rukách držely kredenciály-malé knížečky, do kterých jsme sbíraly během cesty razítka, s mušličkama přichycenýma na batozích a plné vděku a radosti a také v očekání co příjde, co nás čeká jsme vyšly. Následovaly jsme mušličky, šipky, netuše kam dnes dojdem, kde budeme spát, netuše vlastně vůbec nic. Odevzdaly jsme se tomu co příjde a reagovaly na přítomnost. A tak jsme se střídavě ztrácely a nacházely neboť cesta z města Porto je velmi špatně značená. Nakonec se nám podařilo vymotat ze spletitých uliček a šťastné, že už delší dobu následujeme mušličky jsme odpoledne zjistily, že jsme sice na cestě do Santiaga, ale na cestě vnitrozemní a ne na té co vede k pobřeží…a tak jsme sešly z centrální cesty a vydaly se hledat pobřežní.
A ponaučení dne?
Jistota je jen obroská iluze
Neboť my šťastné a spokojené samy se sebou a hlavně uchlácholené šipkami jsme vůbec nepoužily selský rozum, a fakt, že se vzdalujeme od pobřeží přebila jistota šipek ukazujících směr, ale do vnitrozemí.
Až později téhož dne jsme zjistily, že potřebujeme hledat mušličky s názvem costa-pobřeží
Prví den jsme ušly skoro třicet km, a spaly v našem prvním albergue-ubytování pro poutníky. Albergue jsou rozeseté po cestě bez jistoty vzdálenosti, bez jistoty, že je volno, někdy poblíž sebe jich je několik a někdy dlouho žádné a pak se objeví jedno jediné po spoustě kilometrů. Funguje to tak, že kdo dřív příjde ten má místo, takže není vždy jisté, že bude pro vás volná postel, nebo matrace. Ano můžete si je předem reservovat(ne u všech to lze) na druhou stranu musíte mít plán kam ten den chcete dojít. A my nechtěly mít plán, nechtěly jsme plánovat. A tak jsme ani ubytování nepředrezervovávaly dopředu.
Součástí ubytování je postel, nebo matrace, sprcha, někdy kuchyňka a výjmečně bazén.
Někdy dostanete povlečení, ručník a někdy ne. Ubytování bylo vždy čisté, v pokojích spalo od 10-20 lidí, byla to úžasná zkušenost.
Přirozeně jsme našly rytmus všedních dní, který se stal průvodcem naší cesty. Vstávaly jsme brzy, probuzené ostatními poutníky, kteří se balili, připravovali na cestu a vycházeli…a tak i my většinou o půl sedmé jsme byly na cestě. První zastávku jsme mívaly po 10 na kávu, snídani a odpočinek nohám…To už jsme za sebou mívaly okolo 15-17 km.
A pak jsme šly většinou do 14:00-15:00 a hledaly ubytování. Průměrně jsme ušly mezi 17-30km denně. Odpočívaly jsme po kavárnách a zjistily jsme, že káva s cukrem je nejlepší životabudič ze všech a já byla šťastná, vděčná, že i můj spolupoutník miluje kávu jako já. A tak jsme většinu razítek do kredenciálu sbíraly právě po kavárnách.
Můj baťůžek byl maličký, s sebou jsem nenesla žádné jídlo jen nektarinku nebo jablko a vodu nic víc. Měla jsem jen pár kusů oblečení( seznam viz níže)baťúžek měl do 4 kg i s vodou. A šla jsem v běhacích botkách, které byly lehké a úplně dostačovaly, druhé boty byly barefoot a můžu říct, že to byla výborná volba, celou cestu jsem ušla bez jediného puchýře.
Potkávala jsem poutníky s 15ti kilovými batohy, v těžkých pohorkách s šílenými puchýři. Někteří si sebou táhli fén, kosmetické kufříky plné šminek, velké šampóny, 20tery trika, spoustu věcí…a neuměli se tohoto vybavení vzdát. Nevím, zda jim chyběla zkušenost, anebo nutně vše potřebovali, možná taková ta jistota co kdyby jsme to náhodou potřebovali. Možná nelpět na věcech je tady darem. Já s klidným srdcem můžu říct, že jsem vše využila na maximum, vše mi posloužilo a nic mi nechybělo.
Zajímavé pro mě bylo sledovat ostatní jak se každý po svém vyrovnává s nepohodlím. Nepohodlím nejenom fyzickým, ale i samotné ubytování bylo pro mnohé výzvou, anebo nedostatek spánku za nocí kdy nešlo spát z ůvodu chrápajících spolunocležníků, a o puchýřích, a bolesti nohou ani nemluvě… Hezké bylo, že s ušlými kilometry se více a více tváře poutníků projasňovaly úlevou, odevzdáním, úsměvem, radostí z daného okamžiku. Přicházeli sami na to, že bojovat nemá cenu, že bolest když jí věnují pozornost roste, ale když se zaměří na krásu okolo sebe je to najednou jednodušší.
Darem pro mě bylo si s nimi povídat, sdílet to jak se cítíme, důvody proc jsme na cestě, vnímat, zažívat s nimi jejich pocity, být na chvíli součástí jejich životů a současně skupiny pelegrinos=poutníků na cestě.
Tak jako hvězdy a objekty ve vesmíru jsou přitahovány k sobě neviditelnou silou, tak i my lidé jsme rádi součástí větších celků, skupin, rodin. Ať už se cítíme klidnější, jistější někdo více v bezpečí je to naší přirozeností chtít někam patřit a obklopovat se podobně naladěnými lidmi. A tak i cesta camiño vytváří skupinu lidí, kde si jsou všichni rovni. Nehraje žádnou roli náboženství, národnost, bohatství, rasa, jazyk, všichni si byli na cestě a šli, ať už jejich důvody byly jakékoli. Ten pocit, že někam patřím a přijímají mě takovým jaký jsem byl pro spoustu lidí opojný, úžasný a už během své cesty začínali plánovat další…za mě nás camiño učilo, ukazovalo že v té každodení přítomnosti a radosti z ní můžeme žít i v našich běžných životech doma, v práci, s rodinou.
A také to, že nic není ztrátou času, a vše stojí za pozornost, a neodkládejme do nekonečna věci, které pak už nikdy nemusíme udělat, protože se třeba může stát něco že nám to nebude umožněno anebo tady už nebude člověk se kterým bychom to chtěli podniknout.
A jací lidé se vydávají na cestu? Různí mladí i staří, zdraví i hodně nemocní, lidé co jdou sami, ale i s někým a jsou z celého světa. Všichni mají své životy tam někde v dálce, ale na camiňo se stanou součástí klubíčka pelgrinos, kteří chvíli proplétají životy společně, sdílí je, plynou na společné vlně a nechávají se unášet společnou silou, která zaplétá jejich nitě do společného klubka příběhu…
A pokud i ty chceš zažít sílu této skupiny, jedinečnost každého okamžiku, běž, opravdu to stojí za to.
Pocit vděku svému tělu, ta vnitřní síla, která roste s každým krokem je úžasná, jedinečná.
Já bych řekla, že Santiago bylo malým zázrakem v mém životě takovým mikro samadhi(okamžikem prosvětleným jedinečnosti bytí naplnění a štěstí) jsem vděčná, že jsem tam mohla být a věřím, že ještě půjdu. A nejen do Santiaga, vždyť vyjít můžeme z domu a jít kamkoli. Je to jen o tom nazout toulavé botky a jít.
A je úplně jedno zda půjdete 5 anebo 300km…Neboť poznávání krajiny, nových míst z pěší perspektivy je nezamněnitelné, hlouběji se vám dostane pod kůži, máte možnost více si všímat, pozorovat, vnímat vše jakoby to opravdu zažít…A hlava a proud myšlenek se zpomalí, ztiší, někdy úplně zmizí.
Jsem přesvědčená, že se na tuto cestu může vydat kdokoli, neboť to není o fyzické zdatnosti, ale o naší hlavě.
Já byla rozhodnutá si celou cestu užít a to se mi povedlo. A samozřejmě byly chvíle kdy mě bolelo tělo, já věděla, že když dám pozornost bolesti nepohodlí, že jen poroste. Ale já si zvolila radovat se z maličkostí, užívat si každý jeden okamžik a to fungovalo
A to jsem si 19km před cílem zvrtla škaredě kotník, a přesto jsem byla schopná dojít, doužít si celou cestu. Naše hlava je to nazákladě čeho se buď rozhodneme trpět, anebo užívat si.
A jaké to bylo stát v cíli? Někdo by určitě podotknul na konci cesty, já si dovolím říct na počátku nové
Bylo to nádherné, uau, cítila jsem se jako superhdina, doslova a do písmene, ta radost, oslava, byla všudypřítomná až posvátná. Ten vděk k tělu, hrdost sama na sebe, jakby zhmotnění vlastní síly a uvědomění si že všeho co chci můžu dosáhnout…Všichni poutníci skákali radovali se oslavoval, najednou to bylo skutečné došli jsme.
A co bude dál a jak půjdeme dál životem je jen a jen na nás.
Pokud si chcete přečíst více o mé cestě podivejte se na deník, který jsem si psala z cesty každý jeden den, tam jsou zachycené okamžiky z mého putování…
Pár praktických věcí:
Cena
Letenka Viena-Porto zpáteční 4600
Bus Santiago-Porto 1000
Noc v albergue 8-25 euro
Snídaně 2 eura( káva, toust, nebo bageta, voda)
Káva 1euro
Menu pro poutníky 8 euro( polévka, ryba nebo maso s ryží a hranolkami, salát, dezert a víno nebo jiné pití)
Celá cesta nákladově se dá vejít do 15000
A tady už slíbený seznam věcí:
Vše puravida a jde na sebe krásně vrstvit a hlavně rychle schne a je krásně barevné
2ks sukněkraťasy( sloužily i jako plavky)
2ks funkční triko dlouhý rukáv
1ks funkční triko krátký rukáv
2ks dlouhé legíny
1ks košile
Šátek na hlavu proti sluníčku
Péřová vesta
2 sportovní podprsenky
Spodní prádlo, bavlněné ponožky
Kosmetika vše cestovní balení a mýdlo, které sloužilo jak na vlasy tak na oblečení
Boty běhací a leguano barefoot
Spací pytel
2ks jednorázových pláštěnek
Mobil +nabíječka a sluchátka
Neskutečně mi posloužil mátový olej z doterra na bolest chodidel (pálely mě, jakoby byly v jednom ohni pomohl je zchladit) žádné jiné mazadla jsem na chodidla nepoužívala
Jediné co jsem dokoupila byl krém na opalování